Bali

8.11.2019

5. den - Banyumala Twin Waterfalls, Amed Beach, Lempuyang Temple

Přichází ten den, kterého se oba tak bojíme. Už teď máme zadky totálně odumřelé, a to nás dnes čeká dalších 200 km na motorce. Uff, po brzké snídani se vydáváme na cestu, abychom vše stihli. Jen co najedeme na silnici, začne s námi skútr házet ze strany na stranu a zmítat se. Naštěstí proti nám nic nejede a Káje se ho podaří ukočírovat a zastavit. Zase defekt na zadním kole, to snad už není možné. Co teď? Kolemjdoucí pán nás nasměruje k cca 300 m vzdálenému servisu. Hned se nám na skútr dívají a zjišťují, že tentokrát to není duše, ale samotná pneumatika. Pán z opravny je moc šikovný a během 20 minut to má spravené. Pro tentokrát jsme zase měli štěstí v neštěstí. Bohužel důvěra v naše vozítko klesla na bod mrazu, a to před sebou máme ještě tolik km.

Jedeme pomalu k naší první zastávce - Banyumala Twin Waterfalls. No, hned cesta k nim je naprosto příšerná, takže jeden jede, druhý jde s krosnou na zádech, pecka. Bez újmy k vodopádu dojíždíme. Za parking se platí 2 000 IDR (3 Kč) a vstup je 60 000 IDR/osoba (96 Kč). Zdarma ke vstupu dostanete ještě malou vodu. Cesta k vodopádům je z počátku hezká, ale pak k nim vedou schody a kluzké kameny. Nakonec jsme ale moc rádi, že jsme se sem rozhodli jet, vodopády jsou naprosto úžasné. Dá se zde i koupat, takže se hned jdeme osvěžit do jezírka, kde jsme téměř sami. Po chvilce se sem začne valit docela dost lidí, doporučujeme sem jet brzy ráno.

Banyumala Twin Waterfalls

Banyumala Twin Waterfalls

V plánu jsme měli ještě Sekumpul Waterfall, ale ten jsme se rozhodli vynechat vzhledem k rannímu zdržení. Pokračujeme tedy ke Gitgit Waterfall. Bohužel google mapy nás vedou jakousi zkratkou džunglí po úzkém pruhu “silnice”. Ztrácíme signál, civilizaci a mapy ukazují, že jsme kdesi uprostřed lesa, pralesa. Hlavně, že jsme si po ranním incidentu říkali, jak budeme jezdit pouze po pořádných silnicích. Potkáváme paní na skútru a ptáme se, zda tato cesta vede někam na silnici, vše nám odkýve, ale nám je jasné, že vůbec nerozumí. Jedeme tedy dál. Po asi 10 minutách vidíme auto, jupíí silnice a i signál. Pokračujeme dál a říkáme si, co ještě dnes přijde. Gitgit Waterfall nějak míjíme a rozhodneme se ho nehledat a pokračovat dál, směr Amed Beach. Oběd si dáváme v Pesisi Warung, warung umístěný hned u pobřeží a malé plážičky. Jídlo je opět výborné, pokecáme s mladým klukem, číšníkem, který zná z YouTube Prahu a jeho snem je vidět sníh. Také nám povídá, jak studuje angličtinu, po škole jde pracovat a po nocích se učí, tady holt není nic zadarmo.

Amed Beach

Po hezkém setkání pokračujeme dále podél pobřeží na Amed Beach. Čas nás začíná dost tlačit. Amed je jedno ze spíše baťůžkářských letovisek na Bali s černou pláží a ideálními podmínky k poznávání podmořského života. Projdeme se po pláži, děti si zde hrají a je to tu vše nějak klidnější, pohodovější, než až moc živá Kuta. Poslední zastávkou dnešní cesty před tím, než vyrazíme na ubytko, je chrám Lempuyang. Dříve zde vstupné bývalo formou donation, do chrámu se platilo pouze za půjčení sarongu, za cca 10 000 IDR/kus (16 Kč). Po koronavirové krizi se zavedlo vstupné 100 000 IDR (160 Kč). Chrám není moc rozsáhlý, ale za to zde vznikají populární instagramové fotky s božskou bránou. Při vstupu do chrámu už vám dávají lístek s číslem a vy čekáte, než vás vyvolají, abyste se do brány mohli jít vyfotit v pozadí se sopkou Agung, která je stále aktivní.

! TIP - dopředu si nacvičte pózy na focení, musí to odsejpat :-) !

Když vyvolají vaše číslo, týpkovi sedícímu uprostřed dáte svůj mobil a vy jdete pózovat. Nejdříve ve dvojici tři pózy a pak “one by one”. Všichni ostatní na vás koukají, pecka :D. Fotky vypadají, jako kdyby brána byla u vodní plochy, ale je to bohužel fake, žádná voda tam není, jen zrcátko, které dá týpek k objektivu u vašeho telefonu. Fotky jsou ale nádherné, takže i za ty peníze se vyplatí počkat a nechat si udělat památku.

Chrám Lempuyang

Chrám Lempuyang

Chrám Lempuyang

Bohužel se už začíná stmívat, tudíž vyrážíme směr ubytko ve vesnici Songan, u hory Batur, kam máme v plánu jít další den ráno na východ slunce. Naše plány se ale záhy hatí. Je tma a navigace nás vede úplně příšernou cestou plnou děr a písku někam do kopců, kde není civilizace. Zkoušíme po tomto povrchu kousek jet, ale zjišťujeme, že to nemá cenu, a že v lepším případě by cesta trvala několik hodin a taky než někde v horách v noci rozbít skútr, raději oželíme Batur a vrátíme se po normální silnici do Amedu.

Vracíme se a Kája po cestě bookuje nějaké levné ubytko. Jsme rádi, že jsme to udělali takto a přijíždíme k vybranému hostelu. Po vyplnění papírů nám paní oznamuje, že nefunguje elektřina, že asi před hodinou v celém okolí vypadl proud, a to jsme si říkali, že už dneska máme vybráno. Prý ne. Jsme hladoví a představa, že se ani nenajíme, nás moc neuspokojuje. Pěkně jim poděkujeme a jedeme do další vesnice, kde by proud fungovat měl. Nacházíme nějaké ubytování na bookingu, ale raději ho nebookujeme. Jsme u něj, světla svítí, jupíí. Pokoj volný a za příznivou cenu, vše jde jak po másle. Pán je moc milý a jde nám ukázat náš pokoj. A teď nastává zděšení číslo dvě, pokoj je smíšený pro cca 10 lidí. Aha, to nám ale moc nevyhovuje, protože dneska se chceme vyspat po náročném dni a mít klid sami pro sebe. Naštěstí je pán ochotný nám vrátit peníze a my hledáme dál. Hned naproti je další ubytko, levné a mají volný soukromý pokoj a se snídaní. Bereme! Házíme věci na pokoj, jdeme na pláž na večeři, jen sedíme, jíme, mlčíme a jsme rádi, že jsme rádi. Dlouhej den a ještě ke všemu tak trošku den blbec!